Až vyrostu, chci být dojičkou krav, aneb školka základ života!

Až vyrostu, chci se stát dojičkou krav a prodávat mléko, aby byli lidé zdraví. Má napsáno má dcerka v úvodu alba fotografií z ruské školky.

Pravděpodobně došlo k největšímu jazykovému nedorozumění v dějinách školky v našem ruském městě. Vidím to asi takto: „Djévuška, musíme ti tam něco napsat, nu, zbývá nám tady dojička...Ladna? Da?“

A moje dcerka, malinké, drobné stvoření, s pohledem laně čelící medvědovi řekla: „Da.“

A tak se začala utvářet její životní dráha, nicméně naštěstí má ambiciózní rodiče a ti ji nasměřují správným směrem.

„Třeba bys mohla být veterinářka, miláčku,“ navrhla jsem dcerce, „to má k těm kravám docela blízko.“

„Tak jo, maminko.“

Má druhá dcerka, která životem proplouvá s elegancí tygra-byla před určením své životní dráhy zvýhodněná delším pobytem v ruském sádiku, takže i lepším porozuměním ruštině-má v obdobném fotoalbu napsáno, že chce být vědkyní, protože chce objevovat nové věci.

„To by šlo, miláčku.“ Schválila jsem její volbu.

Syn ještě před životní rozhodnutí tohoto charakteru postaven nebyl, ale předpokládám, že by se vyslovil ve smyslu, že chce být drakem, Ninjou, Supermanem, dinosaurem anebo kosmonautem.

Když se nám jednoho krásného dne podařilo získat všechny důležité papíry k tomu, aby děti mohly chodit do ruského sádika, bouchli jsme večer šampáňo, protože tento výkon si to zasloužil. Nejenže hromada bumážek na zápis dětí -cizinců do státní školky, váží dvě tuny, ale ještě s těmi dvěmi tunami chodíte po celém městě a přilehlém okolí pro razítka. Vot, čím víc byrokracie, tím víc civilizace.

Slavnostně jsme pořídili holčičkám bačkůrky, cvičky, tenisky s bílou podrážkou, tenisky s černou podrážkou, modré trenýrky, bílé triko, šaty, mašle do vlasů, psací potřeby, pastelky, papíry obyčejné, papíry tvrdé, papíry barevné, guáž (taky jsem nevěděla, co to je), plastelínu, nůžky, lepidlo, ručníček, náhradní oblečení, hřeben, sponky, gumičky, atd., atd., atd.

Když jsem toto všechno sehnala ve dvojím provedení, po pár hodinách pobíhání různými obchody, podala jsem si u manžela oficiální žádost o dovolenou, kterou jsem byla ochotná strávit i na Sibiři.

Pak dcerky slavnostně nastoupily do školky. Pro jistotu byly od sebe odděleny a každá chodila do jiné třídy. Změkčilý systém, který panuje v našich, českých školkách, kdy jsou sourozenci společně a třídy jsou obecně věkově promíchané, v Rusku neexistuje.

Již při vstupu do sádika na vás dýchne příjemná atmosféra retro stylu. Vše je sice staré a malinko omšelé, ale jde vidět, že se všichni (zřejmě kromě ministerstva školství) snaží prostory sádika zkrášlit a zvelebit. Ovšem, kde nejsou dostatečné finance, ani snaha nic nezmůže, takže například toalety a umývárny byly v nepěkném stavu.

Zdi byly vymalovány veselými barvami, na stěnách visely fotografie dětí v různých fázích jejich sádikovského života, většinou ve sportovním oblečení pod nápisem: „Naše olympijské naděje.“

Obecně se na sport a výtvarnou, či taneční výchovu v ruském sádiku klade velký důraz. Ve srovnání s českým lemplovským přístupem ke sportu a ostatním mimoškolním aktivitám, je ruský dril rozhodně lepší. Na ruské ulici normálně nepotkáváte morbidně obézní lidi, natož děti. V ruské škole a sádiku jsou děti štíhlé a sportovní, samozřejmě se najdou výjimky, které to s konfjetkami a návštěvami McDonalda trochu přehánějí. Ano, západní životní styl je populární i v Rusku. Vot, civilizacija.

Nu, a co se v mládí naučíš, to ve stáří jako když najdeš. V hlubokém lese uprostřed našeho naukogradu, kde výjimečně nejsou medvědi, vlci ani komáři, potkáte tolik důchodců v teplákovce a větrovce s nápisem CCCP, jak sviští na běžkách, že vám to při vašem mírném „kardio“ tempíčku přivodí drobnou depresi.

Pak jsem, pod tíhou okolností, souhlasila s tím, že si mě agilní ruské matky, spravující whatsappové skupiny sádikovských tříd, přidají do party. A pak jsem zjistila, že ve chvíli, kdy tyto matky odevzdají děti do sádika, ihned vytahují smartfoun a vyměňují si informace a postřehy typu:

 „Matky! Ve fialové skříňce Kolji Nikitiče jsem měla uloženu sadu náhradních trenýrek s obrázky zvířátek. Proč jsem tuto sadu nalezla ve žluté skříňce Ilji Vladimiroviče?“

 A takto matky pokračovaly celý den až do chvíle, kdy si vyzvedávaly své děti. Brzy jsem se začala zajímat, kde a zda vůbec tyto ženy pracují, ale nikdy jsem nenašla odvahu se zeptat.

Záhy jsem přestala tyto informace číst, hlavně proto, že tempo whatsappových konverzací sádikovských matek jsem stíhala ještě hůř, než tempo průměrného ruského důchodce na běžkách. Není tedy divu, že jsem minula i některé důležité informace:

„Vaše dcera se dnes zůčastňuje olympiády mezi školkami a jako jediná nemá bílou halenku, červenou sukni a velkou bílou mašli do vlasů!“ Oznámila mi stroze učitelka-malé, kulaté postavy, milovnice ruských konfjet, která se na mě usmála vždy jen a pouze, když jsem na ni začala mluvit rusky a povedl se mi vtipný jazykový bonmot.

 „Stihnete to přinést do 9:55?“ Zeptala se.

Odevzdaně jsem přikývla, zborcená potem z přetopeného sádika a hanbou, že jsem dceři nezabalila do pytlíčku červenou sukni a bílou halenku, a že vlastně vůbec nevím o žádné olympiádě mezi sádiky. A pak jsem si dodala kuráž a řekla jsem malinko asertivním tónem: „A kde jsem to, pažálsta, měla zjistit? Nikde tady nemáte žádnou informaci.“ Koukla jsem významně na dveře a pak mávla rukou někam k nástěnce…

„Řekla jsme to Matce a ona to poslala na whatsapp,“ smetla mou stížnost učitelka. Slova Matka a Whatsapp pronesla tónem šamana v pralese, který zaklínáním a dýmem vyhání rakovinu z těla.

Pak do mě drsně žďuchla procházející ňaňa-pomocnice učitelek, která nosila jídlo a utírala podlahy, a které se všichni báli. Děti, rodiče i učitelky. Navzdory milé představě, kterou evokuje slovo ňaňa-chůvička, působila tato malá, postarší osoba dojmem Stalinovy sestry.

Občas mě na chodbě v sádiku smetla aktivní učitelka zpěvu a divadelní nauky, která se silou a energií hurikánu a obrovským entuziasmem připravovala s dětmi představení, kterých bylo k různým příležitostem dvě-tři za měsíc. Matky byly svolány whatsappem, namačkaly se v šatně před třídou, kde oblékly své ratolesti do svátečních šatů s volány a krajkami, chlapce do dětského smokingu. Nakonec učesaly svým dcerám složité účesy.

„Dej mi hřeben,“ houkl na mě manžel, když se chystal dcerce uplést složitý cop ve dvou liniích kolem dokola hlavy.

„Nemám.“ Odmítla jsem šmahem jeho žádost, načež se významně rozhlédl po šatně, kde Matky pletly už třetí řadu francouzského copu na „timošenkové způsob“.

„Stejně to z krátkých vlasů neupleteš, uzavřela jsem němou debatu a připla dcerce sponku s velkou bílou krajkovou růží, načechrala jí volány na šatech, přeleštila střevíčky a ztěžka jsem se zvedla z trpasličí stoličky před její skříňkou.

„Pašli,“ kývla jsem na manžela, který jen stěží rozdýchával, že jeho dcera nedodržela „hair code“.

Když jsme dorazili do sálu, kde už ve dvou řadách seděli tatínkové a babičky, všichni v bachylech, tak jsem si vzpomněla, že jsme si měli vzít bachyly. Usadili jsme se mezi ostatní, bosi, s nohama potupně složenýma někde v úkrytu pod židlí.

„Nasťa, Kaťja, pašli, pašli, saditěs sjudá!!! Vy nemáte návleky? Vot, tady si vemte, my jich máme plno, vemte si…“

Volala Matka, vedle které jsme seděli s manželem jen v ponožkách. Ještě nikdy jsem nikomu tak nezáviděla návleky na boty!

Představení se obvykle skládalo z písní a básní, na dané téma: Jaro, léto, podzim, zima, den matek, den babiček, den otců, den dědečků, den Pabědy, den Vladimira…a na úplný závěr docházky ve školce, tzv. Vypusknyj, při kterém děti dostanou diplomy, drobné dárky (v případě dcerky to byl budík z Fixprice „vše za 90 rublů“, který fungoval asi dvě hodiny), konfjety a památné fotoalbum.

Ruský sádik je kouzelné místo, plný barev a vůní. Hierarchie je tam zcela jasně daná: Ředitelka, pak Stalinova ňaňa a pak učitelky. S velkým uznáním vzpomínám na energickou, vysokou učitelku zpěvu a tance a na její malinkou, drobnou, krásnou a moc milou kolegyni. Obě svou práci dělaly s láskou a energií. Stalinova ňaňa byla postrachem, ale děcka aspoň poslouchala a nešpinila podlahu víc, než je nutné. Mladší paní učitelka, modelkovského vzezření, dělala radost hlavně tatínkům, a starší paní učitelka, vybavena letitým nadhledem a zkušenostmi, se moc nesmála, ale ta pocházela z Kimer, což hodně vysvětluje.