Hadi, autobusy a pavučinky...aneb 1+1

Rok s rokem se sešel a jsme stále v kovidové krizi a zavření doma. Blbá nálada se prohloubila. „Maminko, já jsem strašně unavená.“ Prohlásí dcerka, asi tak deset minut poté, co vylezla z postele.

Zatínám zuby, abych neřekla, nebo neudělala něco, čeho bych pak hořce litovala. „Maminko, jsem strašně unavená a nemůžu prostě uvěřit tomu, že mám dneska angličtinu.“

A já nemůžu zase uvěřit tomu, že musím oprášit matematiku z první a třetí třídy, že musím být nejen láskyplná a starostlivá matka, ale také schopná, přísná, ale spravedlivá učitelka prvního stupně a mateřské školky, kuchařka, uklízečka, krotitelka psa... a to vše elegantně, s přehledem. A protože své děti nade vše miluji a chci pro ně to nejlepší, tak se opravdu snažím.

Ale už i Marie Terezie pochopila, jak moc je školní docházka důležitá, ačkoliv kdysi rodiče váhali posílat své děti do školy, zejména, když byl čas sklizně, nebo se muselo orat, ale dnes je situace trochu jiná.

„Mamííí, já mám hlad.“

„Mamííí, nejde se mi připojit.“

„Mamííí, nejde mi zvuk, obraz, nic…“

„Tatí“ mé děti volat momentálně nemůžou, protože tatínek pracuje v Rusku a vyřizuje tam důležitou věc: zápis dětí do školy, kde mají nejen živého králíčka na hraní (doufám, že ho pak nebudou pitvat při hodině přírodopisu), ale mají tam taky doopravdické, živé učitelky!

Rozhodně si ruskou cestu z koronakrize neidealizuji, v zásadě Rusové zvolili podobnou strategii jako Češi, co nejrychleji promořit obyvatelstvo, bez ohledu na ztráty-ekonomické, sociální, na životech-nicméně k tomu ještě vynalezli vakcínu a tu bez nějakých velkých cavyků aplikují. Jako první přišli na řadu zdravotníci a… světe div se, učitelé.

„Ano, paní učitelko, všechno odevzdám do bedýnky ve škole dneska dopoledne“, slyším jak moje dcerka slibuje do počítače něco, co já rozhodně nemůžu splnit. Za prvé proto, že jsem vůbec neměla v úmyslu se převlíct z pyžama, za druhé proto, že jsem vůbec neměla v úmyslu se učesat, za třetí proto, že dcerka nemá ani zdaleka splněny všechny úkoly a za čtvrté proto, že je zakázáno vyjíždět z obce. Tak proto. Člověk časem ztrácí chuť dodržovat režim: vstát, umýt se, učesat se, převlíct se, jít se psem, zapnout všechny počítače a tablety a zamořit si domácnost elektrickým zářením, uvařit snídani, oběd, večeři, poklidit byt, vyprat, vysušit, vyžehlit (vlastně žehlit nemusím, nikam nechodíme, vlastně ani prát nemusím), atd., atd.

Dodám si odvahu a vejdu do dětského pokoje, kde posbírám odpadky po mých třech dětech. Na chodidlo se mi přilepí zbytek včerejší večeře a druhé chodidlo si bolestivě pořežu o ztvrdlou kůrku chleba ze snídaně některého z předešlých dní. Do dětského pokoje odmítá jezdit už i náš robotický vysavač.

Piju pátý šálek kávy a zasněně se podívám na terasu, kde jsme v létě pořádali garden party bez roušek, a pozoruji psa, jak je do půlky těla obalený jarním bahnem. Vypadá jako polomáčená sušenka. Pes se na mě taky podívá a žalostně přilepí čumák na prosklené dveře. Pak s hrůzou zjišťuji, že jsme zmeškali školu. Jsme doma, nikam nechodíme a nedokážeme se včas připojit na on-line hodinu. To nevysvětlíš!

„Mamí, já mám hlad.“

Otevírám lednici, kde se mi vysmívá maso, které dnes musím uvařit. Maso se musí buď uvařit, nebo upéct, nebo usmažit. Přemýšlím, jestli ho nemůžeme sníst syrové. Jako příloha budou brambory, ale ty se musí oloupat a pak taky uvařit. Přemýšlím, co z toho zvládnou udělat mé děti. Je to jasné, dneska vaří (v rámci distanční předškolní výuky) oběd můj pětiletý syn, protože dcerky se musí učit hady,  pavučinky a autobusy podle matematiky profesora Hejného. A pak ještě nanosí dříví a zamete dvorek.

„Mamí, můžeme si něco pustit?“

„Mamí, já mám hlad… ale na něco sladkého!“

„Mamí, můžeme jít do obchodu?“

„Dáš nám kartu?“

Nevím, na co si vlastně stěžuju, hlady netrpíme, válka nezuří, je nám teplo, mám spolehlivé domácí pomocníky, třeba pračku, takže nemusím prát prádlo v blízké řece. Všechny mé blízké  a kamarády můžu vidět přes skype. Netflix funguje…

„Mám to, šu-šu.“  Zkompletuje dcerka anglické pexeso s obrázkem boty. S dětmi hrajeme hry a malujeme obrazy a spřádáme velké plány na dobu, až to všechno přejde.

„Maminko, já budu astronaut“, rozhoduje se nakonec můj syn. „Já prostě musím vidět, jestli to, co je tady v té knížce o kosmosu, je pravda! Ale pozor!“ Zamyslí se. „Jsou tam ty černé díry! A Daneček musí letět do kosmosu se mnou.“

„Proč, miláčku?“

„Protože on říká, že Země je placatá.“

„Vážně?“

„Jo, ale Země je přece kulatá, že jo?“

„Ano miláčku a až to skončí, tak ji pojedeme objevovat. Slibuju!“