Divočina v Rusku

Dětský svět je rozmanitý, plný her, fantazie a představ. Malé dítě se narodí a dostane do života od svých rodičů nějakou genetickou výbavu. Modré oči, blonďaté vlásky, nebo naopak tmavé vlasy a černé oči.

Jak je komu libo. Mé děti zdědily po mně světlé vlasy a zelené oči a po mém manželovi vše ostatní. Jsou dobrodružné, jejich fantazie a představivost nezná mezí, jsou podnikavé a neváhají rozbalit stoleček vedle bábušek před Pjerekrostkem a prodat své „igrušky z bisjera“-korálkové hračky, jen aby vydělaly nějaký ten rubl a mohly se vydat někam na cesty. Jsou chytré a vtipné (ale to asi mají spíše po mně)…

A jsou strašní bordeláři!

Každý den, jako ten otrok-sběrač, chodím po bytě a sbírám svršky, hračky, kousíčky něčeho (ano, vajíčko Kinder Surprise mě vždycky dokáže hodně překvapit), zbytky ztvrdlého něčeho, co asi kdysi bylo chlebem, šlupky od pomeranče. Zní to strašidelně, já vím, ale většinou se jedná o nějaké tajné skrýše mých dětí, které měly nejspíš kdysi mezi předky taky nějakého křečka, nebo sysla a zřejmě, možná vlivem života v Rusku, usoudily, že je dobré dělat si zásoby na horší časy. Ale protože se v Česku zavřely školy, tak se v prvouce nedozvěděly, že jim chleba okorá a pomeranče zplesniví. Ovšem co moc nedokážu pochopit, je to, že pravidelně nacházím v jejich postýlkách činky! Z činek se stala oblíbená hračka mých dětí, jejichž fantazie je opravdu bezbřehá.

Když jsem poprvé přijela do Ruska, do našeho města-kde na ulici sice nepotkáte žádného medvěda, ani vlka, ale jen soba, a kde je v létě strašně moc komárů a kde ještě i na začátku května nosíte čepici- bylo to v zimě a já jsem se při vystupování z auta zabořila do půl pasu do sněhu. Když mě potom manžel vytáhl ze závěje a nalil mi šampaňské, tak se zeptal: „Tak co? Co tomu říkáš?“

V odpověď jsem jen zamrkala a pomalu zakroutila hlavou, jakože si ještě nejsem úplně jistá.

„Neboj, zvykneš si.“ Ujistil mě manžel.

A od té chvíle jsem si zvykala a za pár let jsem si zvykla. Je to hodně podobné, jako když se vám narodí první dítě a vy si začínáte zvykat a za pár let si taky zvyknete. Změníte své postoje, někdy i názory, možná přehodnotíte své zásady, třeba se i uskromníte. A začnete nový život, ten s dětmi, milovat.

Když pomalu začal sníh roztávat, pozorovala jsem jeden zajímavý fenomén. Rusové, podobně jako mé děti, po sobě moc neuklízí. V lese uprostřed našeho města se běžně povalují odpadky, obaly, papíry, plasty, plechovky a sklo. Rusové milují šašliky v lese, přijdou se zásobou jídla a pití někde do lesa, rozbalí mandal, vytáhnou dřevěné uhlí, napíchají na tyčky maso a grilují. Pokud je k tomu přidružena ještě nějaká narozeninová párty, vystřelí do vzduchu stovky malinkatých, lesklých papírků, které pak v tom lese zůstanou ležet.

Když je pěkné počasí a vy jdete na procházku do lesa, začnou se vám sbíhat sliny a nemáte šanci přivolat psa, kteý, v extázi, celý uslintaný, pobíhá od jednoho šašliku, ke druhému.

Na našem palouku, kde můj dobrodružný manžel postavil saunu, byly porůznu rozházené tuny odpadků, čímž obyvatelé přilehlé vesnice vyřešili nerudovskou otázku: „kam s ním?“ No přece do lesa, druzja!

Jdete v ruském lese na procházku a jste unešeni, protože ruská příroda je jeden velký národní park. A najednou narazíte na hřbitov, který, jako by byl plný života. Rusové si své zesnulé připomínají jejich fotografiemi někdy až v životní velikosti, a hroby zdobí obrovským množstvím plastových květin rozmanitých barev, které potom v tom lese někde zůstanou, nejspíš na tisíce let, než se rozloží.

Ne všichni jsou ovšem stejní, to bych příliš generalizovala a pomluvila řadu těch, kteří svou přírodu chrání a dokonce uklízí odpadky po ostatních. A jednou za čas se tady vyhlásí celonárodní úklidový den „subotnik“. Podle názvu je zřejmé, že se obyvatelé sejdou v sobotu a vrhnou se společnými silami na úklid lesa.

Obecně je tady běžné, že nepotřebné věci se postaví před barák s tím, že je někdo ještě využije, takže takto nás například můj manžel, se syslími sklony, vybavil celkem slušným jídelním stolkem do kuchyně a starým dřevěným kufrem do buchanky. Kontejnery na textil, ze kterého už vyrostly vaše děti, ale jiným by mohl ještě posloužit, tady neexistují, oblečení zabalíte do sáčku a necháte v chodbě, zájemce se možná najde. Stejně tak boty a jiné drobnosti. V podstatě se mi v Rusku splnil sen, nemusím na blešák, blešák přišel ke mně!

Chodby domů nikdo moc neřeší. V každém „podjezdě“ je jeden „dvjernik“, to znamená, že v každém vchodu do baráku je někdo, kdo se stará o úklid přízemí a okolních prostor. V létě zametá, v zimě odhazuje sníh. Ve výsledku to vypadá tak, že v přízemí je jednou denně smrad jak na chirurgickém sále, mokro jak na bazéně, ale po čistotě ani památky. Když chcete v Rusku dětem pohrozit, že nenajdou dobrou práci, když se nebudou učit, tak jim řeknete, že skončí jako dveřník!

Rusko je obrovská země a je tady řada míst, které člověk ještě nestihl zdevastovat, dokonce se tam nedá ani pořádně dostat, buď zapadnete v bažině, nebo zmrznete ve sněhové vánici. Tady žádná péřovka z Decathlonu nepomůže! Taky se může stát, že potkáte medvěda, ale to vás spíše sežerou komáři. Prostě divočina. Čím víc se blížíte „evropské civilizaci“, kde člověk vytvořil „kulturní krajinu“ (čili zlikvidoval původní kraj a nasázel řepku), tím méně vás ohrožují komáři. Je to takový drobný cestovatelský poznatek, čím víc komárů, tím víc Rusko!