Děvčica vrtichvóstka na výletě po Rusku, část 3.

Občas se v životě člověka stanou věci a události, které potřebují čas, aby je takříkajíc strávil, aby se s nimi dokázal srovnat a aby je, s odstupem času, dokázal nahlížet s nadhledem a vtipem.

Stejně jako některé věci musí získat patinu času, která jim dodá na věrohodnosti, či úctě, tak i vyprávění o cestování po Rusku, se svými mnohými příkořími potřebuje svůj čas, aby dozrálo. Jako dobré víno.

 Navíc, když napíšete 10.5. o tom, jak Rusové téměř extaticky prožívají oslavy konce Velké vlastenecké války, tak to, mírně řečeno, není zcela diplomatický tah.

Je lepší počkat dva měsíce.

Ano, když jedete do Astrachaně, lovit ryby, nebo tak něco, a projíždíte městem, které se kdysi jmenovalo Carycyn a poté, když se car stal nepohodlným, tak jeho město pojmenovali Stalingrad, a je zrovna 8.5., nebo 9.5., nebo některý den „okolo“, tak pochopíte.

Každý normální člověk s průměrnou znalostí dějepisu, asi ví, co se ve světě dělo v letech 1938-1945. Ani náznakem nebudu komentovat dějinné události. Zdrojů, které jsou k dispozici k prostudování je mnoho. Skutečnost je taková, že v Rusku, v průběhu vzpomínkového výročí těchto strašlivých událostí, je cítit opravdová pieta. Každopádně byla atmosféra v těchto dnech tíživá, cinkala zbraněmi a  brnkala na vlasteneckou strunu. Den Pabjedy je významný svátek, na kterém se staví pevné základy hrdinné propagandy. „Jsme hrdí na naše hrdiny“ ční na velkoplošných billboardech v ruských městech a podél ruských cest.

„Matka vlast své syny do boje volá“, je největší socha ženské postavy na světě. Je vyšší než průměrný ruský panelák a působí velmi bojovným dojmem. Fakt je ovšem to, že žádná normální matka by nikdy své syny do boje dobrovolně neposílala. Jen ta vlast, zase ta vlast…

Slunce svítilo, všude se válely kytky, šeříky kvetly a opojně voněly, socha matky tyčila svůj meč, dole pod památníkem se prodávaly předražené zmrzliny, cola-cola a vojenské čapky. Kromě ruštiny občas bylo možné zaslechnout i angličtinu...čož je jistě dobré znamení.

Jsem věčný optimista.

A jelikož jsem optimista, tak jsem pevně věřila, že naše ubytování v další turistické základně bude stejně dobré, jako to předešlé.

Dojeli jsme. Místo to bylo zarostlé řádně, správce, který ten den už nikoho nečekal, se již věnoval odpočinku u televize s lahví vodky. Majitel mu zapomněl říct, že přijedeme, a tak on zapomněl posekat trávu, zatopit v pokoji, vyčistit sprchu a toaletu, převlíct peřiny, vysmejčit pavučiny. Když jsem promptně a střelhbitě prohlédla místo našeho ubytování a sečetla všechny nedostatky, svolala jsem, jako správná matka, všechny své znalosti ruského jazyka do boje a hrdinně jsem si vybojovala značnou slevu. Správce, vodkový mužík, který se pod mou palbou scvrkával stejně rychle jako Hitlerovy naděje na jaře 1945, připustil, že „cena za ubytování zřejmě bude asi nepřiměřená jeho stavu.“

Spokojeně jsem si nasadila vojenskou čapku a zapálili jsme si ohýnek na grilování večeře.

Následující den, kdy jsme pokračovali v naší cestě, byl můj manžel podezřele natěšen. Vygooglil si totiž zastávku v zapomenutém městě Baskunčak, na hranici s Kazachstánem, na jehož území cizinci nesmí přespat a turistika tam tím pádem, nekvete. Našel si městečko u obrovského solného jezera, kde měl v plánu naložit se do solného roztoku a vyléčit si všechny své tělesné neduhy, kterých se za pár desetiletí jeho života již nasbíralo. Zatímco se na mém manželovi, dětech a psovi tvořila solná krusta, já jsem se snažila psychicky vypořádat s dalším nepodařeným ubytováním na onu noc.

Už i můj manžel uznal, že nás pan majitel (bydlící ve vedlejší luxusní vile), značně bere na hůl.

„Tak! A já si vezmu ručník a normálně mu zaklepu na dveře, že se k nim jdu domů osprchovat.“ Zašeptala jsem hlasitě manželovi zuřivě do ucha, zatímco on si odlupoval solnou krustu ze všech svých vyvýšenin, které měl na těle. „Hele, pěkný poklop.“ Prohodil vesele a ukázal mi krustu z břicha.

„Jaký poklop, já chci čistou koupelnu a postel!“

„No, tak jednu noc to vydržíš a slevu sis vybojovala, jde ti to už celkem dobře. A buď raději potichu, nebo nás odsud vyhodí, hlavně mluv rusky, ať nepoznají, že jsme cizinci.“

„To rozhodně nepoznají.“ Odfrkla jsem a vysypala si z ponožek sůl.

Následující den jel manžel velmi soustředěně, až jsem pojala podezření, že něco hledá. Pak najednou začal mluvit o svých mladých letech, když sloužil svou povinnou vojenskou službu. Vycítila jsem u něj jistou dávku nostalgie, ač je pacifista a jediné zbraně, které vlastní je indická mačeta, plamenný projev a pes. Vjeli jsme do městečka s názvem Kapustin Jar, které mělo jednu dlážděnou hlavní silnici, řadu nedlážděných vedlejších uliček a jedno náměstí s udržovanou sochou Lenina, jež kývala svou přející dlaní okolním rozpadlým domům, které pamatovaly předrevoluční časy.

„Tady někde to musí být“, rozhlížel se zaujatě můj manžel.

„Tati, můžeme si něco pustit?“ snažily se využít děti otcova zaujetí a uspěly.

„Proč stojíme?“ Zajímala jsem se.

Manžel nikoho nedbal, jako v extázi vyskočil z auta na prašnou ulici, a oslovil kolemjdoucího muže v teplákách: „Zdrávstvujtě dobrý muži, nemáte tady náhodou někde raketovou základnu?“

Chlap se přikrčil a nejistě se ohlédl kolem sebe, nakoukl do naší buchanky, kde děti sledovaly Ninjago a já si četla učebnici Současného ruského jazyka, což jsou samo o sobě krajně podezřelé činnosti, a pak tiše řekl: „Máme, máme tady raketovou základu. Ale vidím, dobrý člověče, že máš rodinu, mladou ženu, šikovné děti a roztomilého psa. Jestli s ní chceš trávit svůj zbývající čas, který je ti vyměřen v tomto slzavém údolí, tak se k naší raketové základně nepřibližuj.“

Manžel se po mě ohlédl, chvíli přemýšlel, pak poděkoval a vydal se opět na cestu.

Nakonec se manžel raději zdaleka vyhnul raketové základně, kterou si pamatoval z dob svého mládí

 Astrachaň, konečně! Slavabogu! Město nečekaně hezké, starobylé, přesto udržované, s malebnými uličkami, moderní a výstavní hlavní třídou, restauracemi, kavárnami, luxusními obchody. Kontrast mezi ruskou zapadlou vesničkou a městem jako je Astrachaň asi nemůže být větší.  

„Jedeme na ryby“, rozhodl můj manžel, který, pokud vím, nikdy v životě nedržel v ruce rybářský prut.

„Musím?“ Zeptala jsem se tiše.

„Musíš!“

Za deset minut sraz u brány, sbal děcka, jedem.

Naskákali jsme do staré dodávky, kterou řídil zkušený rybář Ivan a jelo se do delty Volhy, kde v létě bývají lekníny (ale ne v květnu, když jsme tam byli my) a kde bývá obvykle hojnost štik (ale ne v květnu, kdy se množí a nevystrčí z vody nos). Jeli jsme daleko a dlouho, po cestě jsme několikrát pouštěli želvy, které přecházely silnici.

Pak jsme pluli ještě dlouho na motorovém člunu, překrásnou deltou Volhy. Potkali jsme tři Orly mořské a děti se po cestě vyspaly. Zkušený rybář Ivan byl nemluvný, za celou cestu řekl jenom: „Vot orel“, „ščuky niet“ a „pozor, slunce je zde silné.“

 Když jsme dorazili tam, kde měly být štiky, ale jelikož si hlídaly vajíčka, tak nebyly, nervózně jsem se rozhlédla po nádherném, rozlehlém říčním jezeru, kde nejbližší břeh vůbec vlastně nebyl a osmělila jsem se: „Prosím vás, Ivane, jak tady na rybalce chodí ženštiny na toaletu?“ Ivan se mi zprvu snažil vysvětlit, jak z loďky čůrala jeho manželka, moc jsem mu nerozuměla, ale bylo vidět, že se při té vzpomínce velmi dobře baví. Pak se na mě podíval pozorněji, přestal se smát a situaci vyřešil.

Pak manžel a děti ulovili několik miniaturních rybiček, které láskyplně hodili zpět do štědrých vod divoké Volhy. Nu a jak s oblibou říká můj manžel, zážitky vůbec nemusí být jen dobré, hlavně, že jsou silné. A s odstupem několika týdnů, během kterých události pěkně uzrají se nakonec zážitky stávají kvalitními.