Cykloterorismus: vážně??? nevážně!!!

Povídka je inspirována jedním politicko-populistickým blogem s názvem "Cykloterorismus". A otázka zní: jsou cyklisté opravdu tak nebezpeční? A kdo je horší: politik, populista nebo cyklista? A jak přežít v cyklistické džungli?

Augustus se ráno probudil, pohladil se po vystouplém bříšku, a ještě, než otevřel oči, tak se jemně usmál na své vnitřní já Augusta II. Od doby, co se rozhodl jít správnou cestou byl velmi spokojen sám se sebou. Nepociťoval již ten neodbytný pocit, že není správně pochopen a doceněn. Od té doby, co se dal na politiku a obklopil se správnými lidmi, byl šťastný. Cítil, že jeho život má konečně smysl a řád. Může plnohodnotně uplatnit své myšlenky, které ve všech, ale opravdu ve všech předchozích zaměstnáních potupně smetli pod stůl. „Mongoloidi!“ Zaklel potichu při vzpomínce na své bývalé zaměstnavatele, ale pak si vzpomněl, že by neměl jitřit své křehké nervy ještě před snídaní. Do misky si nasypal zdravé cereálie, zalil je jogurtem, nakrájel avokádo. Postavil na svém vysoce sofistikovaném kávovaru na kávu a šel do sprchy. V zrcadle překontroloval svůj bezvadně bílý úsměv, přečísl řídnoucí patku, mrkl na sebe. „Jaký jsi to fešák!“ Řekl svému odrazu v zrcadle. „Všechny ty krávy, co mě odmítly jako prvotřídního milence, jsou vážně krávy.“ Odfrkl si. Ve sprše, pod vlažnou vodou, se poplácal po pravém a pak i po levém rameni, na znamení toho, jaký je pašák. Je přece jasné, že je skvělý a pokud ho nepoplácá nikdo jiný, musí to udělat sám. Je to něco jako automasáž nebo autoerotika. Takové autopoplácání po rameni, je stejně nezbytné pro úspěšný den, jako například kvalitní cereálie s jogurtem. „Jsi mistrrr.“ Zakrákoral z klece neupřímně papoušek a vysloužil si tím jemné podrbání na hlavičce. „Správně chlapče“, pochválil umného ptáka Agustus, mrkl na něj, oblékl si sako, semišové polobotky, uchopil koženou aktovku s dokumenty a zabouchl za sebou dveře od bytu. „Hňupe! Jdi do prrrdele s drrrrbáním, nažrrrrat chcu!“ Ozval se papoušek.

Augustus se po cestě do práce stavil ještě na jednu snídani a jednu kávu. Interně svým ranním kávičkám říkal vox populi. Byl náležitě hrdý na své vzdělání, které získal na třech českých státních a čtyřech privátních univerzitách, kde si ho přehazovali jako horkou bramboru. Augustus považoval za čest, že mu bylo umožněno začít své vzdělání na tolika univerzitách. Naštěstí v jeho současném zaměstnání jsou lidé moudří a hledají sobě rovné. Po dosaženém vzdělání, či je-li titul oprávněný, nikdo nepátrá! 

Vox populi se ozval od vedlejšího stolu: „Slyšels to vole?“ „Co vole?“ „Že prý jako mám při předjíždění kolečkáře, vole, dát distanc metr a půl, vole.“ „No to kecáš, vole.“ „To mě jako, vole, v autoškole neučili, to jako ne, vole, to nedám!“ „Ne, že, vole, to zas vymyslel někdo, kdo se, vole, jen vozí vzádu, vole!“ „Ty vole, kam to spějeme, nám to tady zavřou, už ani do centra se nedostaneme, vole, o ryto přijdeme ze dne na den, vole!“

Augustus se zájmem poslouchal dva muže u vedlejšího stolu, kteří popíjeli kafíčko, a ač se mohlo zdát, že šlo o vážené obchodníky s hovězím masem, byli to dva taxikáři, unavení po službě.

Augustus připadl na geniální myšlenku. Usmál se běloskvoucím úsměvem na své vnitřní já Augusta II., zaplatil, nechal své oblíbené servírce tringelt dvě koruny, a vydal se do práce. 

„Zdravím šéfe.“ Připlazil se ke svému místu u velkého oválného stolu a ztěžka usedl na židli, po pravici pana předsedy. Ten byl právě v zuřivé náladě. „Člověče, vy jste tomu dal!“ Obrátil se na svého ministra dopravy Jana Děravého. „Copak můžete po Češích chtít, aby předjížděli, ty, no, jak jen se jim říká?“ Podíval se tázavě na své ministry kolem stolu. „cyklisti“, špitla sekretářka. „No, cyklisty v odstupu metr a půl?“ „Copak jste se zbláznil? Zkoušel jste to někdy? „Člověče, že vy se jen vozíte někde vzádu, že jo!“ Ministr dopravy Děravý se přikrčil pod předsedovou palbou. „Člověče, to tady nemá vůbec tradici, nějaká ohleduplnost, vy jste se snad blbě vyspal, nebo co!“ Podezřívavě se podíval na svého ministra dopravy. „Nebo jste se už úplně zbláznil?“ Ministr se složil pod stůl. „Za chvíli po mě budou ti lidi chtít cyklostezky všude, a to nemůžeme připustit!“ 

Ministryně zdravotnictví Juliána Slepostřevová se upřeně zahleděla na své nehty, které právě dopilovala a nenápadně se usmála. Vypadalo to, že se zase budou točit, takže si nejspíš vyzkouší nějaký nový obor. Třeba dopravu, hahaha, a pak řekla nahlas: „Máte pravdu předsedo, ti cyklisti, jak si ta nová teroristická skupina říká, jsou strašně nebezpeční. Všude se roztahujou, jezdí rychle, zběsile nebezpečně a furt srážejí nějaké chodce. Toto neúnosně zatěžuje naše zdravotnictví!“ Zaklepala Juliana významně dlouhým nehtem na desku stolu.

„Jestli to tak půjde dál, naše zdravotnictví zkolabuje a bude třeba nějaký lockdown.“

To předsedu zaujalo. 

„Prosím vás, prozatím tady asi zkolaboval Děravý.“ Vypískla ministryně obrany Jana Pistoletková. „Zavolejte někdo záchranku!“ Poručila do pléna. „To, milá Jano, nemá ani cenu zkoušet, všechny sanitky jsou blokované řidiči, kteří se marně snaží předjet cyklisty ve vzdálenosti metr a půl.“ Pokrčila ministryně Slepostřevová rameny. 

Augustus poslouchal se zájmem plodnou diskuzi, která mu hrála do karet. Už se těšil, až vytáhne své eso, svůj triumf. Včerejší zprávy a dnešní vox populi v kavárně mu vytvořili v mozku náramnou ideu.

„Má někdo nějaký návrh na odpoutání pozornosti?“ Zeptal se předseda. Ministři se po sobě nechápavě podívali. „Jako něco, co lidi nasere ještě více, než předjíždění cyklistů na metr a půl.“ 

„Nová mutace?“ Navrhla ministryně Slepostřevová.

„Zavření hranic mezi ulicemi?“ Navrhl ministr zahraničí Mekota.

„Prohibice?“ Špitl ministr vnitra Birelák, který již jakmile vyslovil „proh“, tušil, že dostane padáka.

„Povinnost vašeho portrétu, pane, ve zlatém rámu v každé domácnosti, tak jako to od nepaměti dělají Kimové.“ Řekl pyšně ministr kultury doktor Malovaný.

„To nezní špatně“, Malovaný. „Ale ten zlatý rám, nenasere to lidi až moc?“ Otázal se zadumaně předseda. „A prupos, kdo jsou ti Kimové, to jsou nějací psi?“

„Ne, pane předsedo, to jsou vážení vůdci šťastné a propsperující jaderné velmoci a obilné sýpky Asie- Severní Korey.“ „Aha, to aby člověk furt někde něco četl. No dobře, Malovaný, ale ten zlatý rám, není to už moc?“

„Chcete odpoutat pozornost od cyklistů?“ Otázal se ministr kultury. „Chci!“ Potvrdil předseda. „Tak zkuste dát chuďasům na ty zlaté rámy nějaké příspěvky. Je před volbami…“

Předseda se zamyslel a začínal se usmívat, jeho nálada se kouzelně proměnila. Chvilky ticha se hbitě zmocnil Augustus:

„Pane předsedo, něco bych možná měl.“

„No, co Augiuši.“ Kývl na něj předseda.

Augustus spolkl urážku, však předseda si neustále pletl slova.

„Při mých rešerších v dalekých zemích, jako je například Francie, kde jsem byl poslán za své skvělé studijní výsledky, jsem natrefil na jednu velikou zajímavost. Mají tam něco, co se jmenuje „Tudofránc“ a je to speciálně vytvořeno pro cyklisty v upnutých dresech. Podle posledních špionážních fotografií vytvořených pomocí dronů, ve spolupráci ministerstva zahraničí tady od pana Mekoty, ministerstva obrany tady od paní Pistoletkové a ministerstva dopravy, tady chudáka Děravého“, kopl do nehybného ministra pod stolem, je cyklostezka „Tudofránc“ čtyřproudová a nesmí na ni auta!“

Všichni v místnosti vydechli překvapením. Vypadali šokovaně.

„Stačí tam ty naše cykloteroristy poslat, s pomocí drobné dotace z Evropské unie, by to měla být hračka.“ Pokračoval Augustus.

„A pak“, snažil si přihřát si polívčičku ministr zahraničí Mekota, „zavřeme hranice.“

„A tohle lidi opravdu chcou?“ Zapochyboval předseda. 

„Bezpochyby!“ Potvrdil Augustus. „Dnes jsem slyšel zcela jednoznačný hlas lidu!“

Vypadá to Augiáši, že jsi uklidil zase další chlív.“ Zasmál se předseda svému chytrému bonmotu, promnul si ruce a pohodlně se rozvalil v křesle. „Tak to vypadá zase na jeden moc hezký den.“ Řekl předseda, nechal si zatleskat a ukončil poradu.