Matka tyranka v ruském lese

Když ruskou pláň, les, silnici a ulici, zasype metr čistého měkoučkého sněhu, ve kterém se zřetelně rýsují zářící vzkazy psů a fen psané močí, a který i přesto milosrdně zakryje nedokonalosti ruského stavitelství, 

tak víte, že začala pořádná zima. 

Rusové nejenže rádi cinkají zbraněmi, ale ještě raději cinkají lyžařskými hůlkami, a protože jsou veskrze všichni pozitivní a mají dobrou náladu, tak neváhají, vytáhnou běžky a cvičí na Jizerskou padesátku. Kdoví, třeba se jim politika krátkých kšand vyplatí (kšandy se roztahují v závislosti na velikosti břicha, ale hrozí nebezpečí, že ti vystřelí oko) a do těch Jizerek se na běžkách dostanou.

Jedno krásné, zasněžené nedělní odpoledne, kdy nám mráz pomaloval okna secesními kudrlinkami, ležel můj manžel na gauči s obřím kapesníkem na nose. „Chceš vyměnit tu čistonosoplenu, drahý?“ starala jsem se jako správná manželka, „vidím, že ji máš celou provlhlou.“ „Jo, díky.“ Zahuhňal ztěžka manžel, který byl postižen koromorem, jenž se projevil rýmou v podobě tekoucích karlovarských pramenů.

Já a děti jsme byli po výživném nedělním obědě, a ještě výživnějším odpoledním klidu naplněni energií jako ten králíček Duracell a tak se tichá provokace běžek v předsíni a sněhové peřiny za okny pro mě stala nesnesitelnou. Děti by, samozřejmě, běžky a sníh klidně ignorovaly dál, uložené někde u manželových chodidel, na opačné straně gauče, v dostatečné vzdálenosti od tekoucích koronapramenů. Nebyla bych to ovšem já, milovnice zimních sportů a radovánek, abych mé tři energeticky nevyvážené ratolesti nevyhnala na běžky.

„Projížďka na lyžích, zasněženým, čistým lesem, svěžím a ledovým vzduchem vám posílí plíce!“ zavelela jsem a šlo se! Nějak jsem tušila, že s holčičkami, které už udrží rovnováhu i ve stoji na hlavě, nebude problém ujet trasu dlouhou kilometr a půl. A taky jsem nějak tušila, že se synem, který zásadně dělá bez remcání jen to, co chce, a to co nechce, dokáže peprně bojkotovat, to problém trochu bude. V žádném případě jsem ovšem závratně dlouhou trasu tisíc pět set metrů nechtěla zkrátit. Děti to musí zvládnout! 

A tak jsme vyrazili. Za prvotní úspěch mohu považovat každopádně to, že si děti samy dokázaly obléct zimní, sportovní oblečení i běžkařskou obuv, a to včetně zavázání tkaniček, vyjít před barák a připnout k nohám běžky, aniž by si při tom hůlkami vypíchly oko. Otázky na obecná témata: „Kam jedeme?“ „Jak dlouho tam pojedeme?“ „Už tam budeme?“ „A proč jedeme tak daleko? Jsme jen děti!“ jsem hrdinně ignorovala.

Pod slibem sladké odměny a dlouhého odpočinku poté, se děti rozjely. Syn ujel asi deset metrů, než se mu zkřížily běžky a spadl poprvé. Chvíli se válel na zádech a zkoušel nějaké nové techniky vstávání, špičky běžek za hlavou, pak špičky běžek před hlavou, někde vedle uší. Dokonce jsem uvažovala, že mu pojedu pomoct, zejména když mě cizí rodiče, cizích dětí začali probodávat podezřelými pohledy, jestli snad nejsem matka tyranka. Ale tak to není! Syn se musí naučit základní techniku, když spadne, tak musí vstát, já u něho celý život nebudu, taky jednou umřu…A vůbec, o tom by se dalo diskutovat, kdo je tady tyran! 

Když se můj syn dokázal zavázat do gordického uzlu, s jednou běžkou někde u oka a s druhou běžkou někde u palce u nohy, Houdini by mu záviděl, a dostal se do stavu těžkého záchvatu smíchu, chopily se iniciativy dcerky a rozmotaly ho stylem ježka z klece.

Pak jsme ujeli rekordních padesát metrů, když mi syn zcela vážně oznámil, že je unavený a že se mu chce čůrat. Schválně, aby všichni rodiče kolem věděli, že jsem matka tyranka, mluvil rusky a nahlas. „Nogy ustály! Nóóógy ustáááály!!!“ 

A pak se šlo čůrat. Dilema. Sundat, nebo nesundat. Běžky. Nakonec jsem se rozhodla je nesundávat. Popojeli jsme kousek ze stopy do hlubokého sněhu, pak syn vykroužil žlutý čůrek ve sněhu a na jedné běžce počůral nápis Nordic a na druhé běžce počůral nápis Way, čímž jasně vyjádřil svůj názor na běžkování. Když jsme se chtěli vrátit do stopy, zjistila jsem, že se syn zapíchl běžkami do sněhu tak hluboko, že se nedokáže pohnut ani dopředu ani dozadu, natož tak doprava nebo doleva. Patová situace, skoro jako na Ukrajině. 

Nakonec jsem ho ze sněhu nějak vytáhla a vydali jsme se na cestu domů. V dálce za sebou jsem slyšela „…ustááálýýýý“ a furt jsem čekala, kdy se mi po těle rozlijou ty endorfiny. 

Pak jsem, jako správná matka tyranka předala syna dcerkám a slíbila jsem jim sladkou odměnu, když s ním dojedou v pořádku domů a odsvištěla jsem po stopě v pohádkově krásném lese pro pořádnou dávku endorfinů.